Když člověk ztratí někoho z blízkých, koho opravdu miloval, bývá plný bolesti a jakoby paralyzován. Známe to snad všichni. Zármutek dostane truchlícího do kolen, vybírá si dlouhodobě svou daň. Nevnímáte, že venku svítí slunce, že byste se měli najíst, zapomenete na věci, na které byste jindy z principu nezapomněli… I věci organizační, bez nichž to leckdy dost skřípe.

To se před časem stalo i jednomu muži, který si chtěl u hřbitovní správy pronajmout menší schránku v kolumbáriu, aby sem nechal uložit urnu své příbuzné, jedné z nejdůležitějších žen jeho života. Chtěl, aby to byla chvíle, na kterou nezapomene. A taky asi tušil, že nebude sám, kdo se na určenou hodinu do smuteční síně dostaví. To se i stalo.

A potkal se tady s obrovskou ochotou muže, který připravuje obřady a zajišťuje i další služby. Petr Čuj v rychlosti připravil maličký obřad pro prostory kolumbária i s písněmi, které mnohými milovaná žena měla tolik ráda, sestavil kondolenční knížku… Přitom se zrodil nápad nové služby rozloučení s urnou, jak ji středisko může i nadále nabízet pozůstalým. Třeba těm, kteří sem převezou urnu z druhého konce republiky.

Na tom by nemuselo být nic tak zvláštního. Za sebe ale musím ocenit tu nevšední ochotu pomoci jinému člověku ve chvílích, kdy truchlí, kdy bývá hodně zranitelný. Připravit pro něj i pro ostatní důstojné, klidné rozloučení, dát i dalším lidem možnost přijít sem s kytičkou a vzpomínat… Vnímám to jako příklad toho, jak bychom se měli umět chovat k druhým. A vůbec se to nemusí týkat jen těch věcí posledních… (ak)

Zveřejněno ve Zpravodaji Sdružení obcí Vrbenska 2/2020, který vyšel 3. února 2020