Vrbno pod Pradědem (Würbenthal), leží v nadmořské výšce 550 m.n.m. a je výhodným výchozím místem do Hrubého a Nízkého Jeseníku. Město bylo založeno u soutoku pramenů Opavy roku 1611 Hynkem Bruntálským z Vrbna, pravděpodobně na místě starší zpustlé osady pod hradem Fürstenwalde, o němž je první zmínka z roku 1348. Město sloužilo jako centrum pro dolování rud v okolí. Později se také stalo známým jako významné hospodářské centrum s textilním a dřevařským (v katastru obce převažují lesy) průmyslem, továrnou na kované zboží, sklárnou, cihelnou, kamenolomem, papírnou, koželužnou. Městská lokalita se postupně rozrůstala. V letech 1850-58 se stala součástí Vrbna osada Nové Karlovice, v roce 1960 byl připojen Mnichov s osadou Bílý Potok a Železná se sídliskem Vidly.

Jedním s nejzajímavějších areálů, které se zde zachovaly, potom co byla původní zástavba především kolem náměstí téměř úplně nahrazena panelovými bytovými domy, je areál hřbitova (kromě hodnotných objektů – vily a průmyslové areály, vznikajících od 19.století do čtyřicátých let 20.století). Rozprostírá se ve svahu nad městem na parcele č. 55.

Hřbitov je kosodélného půdorysu, přičemž západní strana je přibližně v polovině zalomená, což dokládá pozdější rozšiřování. Celý prostor je rozčleněn pravoúhlými cestičkami na dvanáct různě velkých obdélných polí ve dvou úrovních. Areál hřbitova je obehnán zdí z lomového kamene a původně se zde vcházelo dvěma bránami. Vstupní brány jsou typově zcela shodné s kaplemi zabudovanými v ohradní zdi, pouze mříže jsou poněkud zdobnější, především v horní části v záklenku, kde vytvářejí rozviliny kolem kříže.Zdobená je také kovaná klika. Brány i kaple jsou poměrně mělké, ale vysoké, nahoře zakončené trojúhelným štítem, olemovaným stupňovitou římsou se zubořezem. Ohradní zeď, brány i kaple jsou omítnuté a nabílené, byly kryté šindelem či břidlicí. Na konci 19. století pak byla prolomena třetí menší branka s jednoduchou mříží.

Tato branka se nachází vedle drobné hřbitovní kaple – márnice z roku 1817, jednolodní empírové stavby obdélného půdorysu se skosenými nárožími v závěru a s dřevěnou hranolovitou zvonicí s valbovou střechou, nad vstupem. Kaple má  sedlovou střechu. Drobná segmentová okénka, která jsou dnes zazděná, dříve prosvětlovala  jednoduchý zaklenutý prostor, zdobený jenom profilovanou římsou a čtvercovou betonovou dlažbou v černo-žluté barevnosti. Z původního vybavení se nic nedochovalo.  Stavba je kratší stranou přistavěna k rohu ohradní zdi.

U silnice ke hřbitovu stojí další drobná omítnutá stavba – kaple, obdélného půdorysu, se zaklenutou nikou opatřenou jednoduchou mříží v přední části. Vzhledem ke tvaru a rozměrům zde pravděpodobně bylo umístěno sousoší, představující Ježíše Krista s apoštoly v Getsemanské zahradě.

První známý hřbitov v městě Vrbno pod Pradědem založili protestanti v roce 1613, za domem č. 149 na ulici Fürstenwalde. V tomto desetiletí vzniká i hřbitov katolický v horní části náměstí u kostela sv. Michala. Po roce 1621 se již používal pouze  katolický hřbitov. Byl obehnán nízkou zídkou a v jeho areálu byla pečlivě udržovaná zeleň. V létě 1655 olomoucký biskup Jan Gobar tento prostor slavnostně posvětil.

Kromě něj byl v roce 1633 zřízen na volném prostranství před lesem na staré andělskohorské silnici samostatný morový hřbitov pro oběti epidemie, která řádila na Vrbensku, stejně jako v jiných krajích. S tímto pohřebištěm byla zbudována i dřevěná kaple sv. Josefa.

Starý hřbitov u kostela na konci 18.století už pomalu nedostačoval. Z tohoto důvodu byl zakoupen v roce 1774 velký prostor na úbočí kopce nad městem,  posléze obehnaný zdí a v roce 1777 vysvěcený olomouckým biskupem hrabětem Breuerem. Ve spodní části byli pohřbívání místní zemřelí, v horní části prozatím, než budou mít vlastní hřbitov, zemřelí z Ludvíkova. Roku 1819 byl hřbitov dokončen na náklady a za dohledu městských dobrodinců - rodin Rösslerů a Weissů (majitelé textilních továren).

Nový hřbitov svou výhodnou polohou vytvářel  poklidný prostor, byl pečlivě upravován a udržován. Rozčlenění pravoúhlými uličkami, bylo u hlavních uliček doplněno květinovými záhony a na jejich koncích stála umělecká díla. Už profesor Faustin Ens¹⁾ hodnotil tento hřbitov jako jeden z nejhezčích městských hřbitovů císařství.

Roku 1826 pohřbívání u farního kostela definitivně ustalo a mnohé pomníky a ostatky byly přeneseny na nové městské pohřebiště. O tom svědčí i v horní části zaklenutá kamenná deska, uchycená pomocí kovových hřebů v ohradní zdi. Jedná se o náhrobek Matiase Maczuka datovaný rokem 1707. Je to nejstarší dochovaný náhrobek vrbenského hřbitova.

V roce 1893 přešel hřbitov do vlastnictví církve. V tomto roce byla původní rozloha zvětšena téměř o polovinu a to směrem na západ, kdy nová plocha náležela evangelíkům. Tato událost vedla k okamžitému nárůstu pohřbívání, které si již v roce 1911 vyžádalo další, zatím konečné zvětšení hřbitova na 5000 m2.

S pohřbíváním se začalo pravděpodobně v nejspodnější části, kde jsou nyní jen tu a tam dochované náhrobky, nejméně jich je v první řadě. V druhé části už jich je mnohem víc a jsou zde hroby převážně z období do I.světové války. Prostor ve třetí a čtvrté části je prakticky celý zaplněn a to částečně kamennými pomníky a litinovými kříži z období první republiky, většinu pak tvoří pomníky zhotovované od osmdesátých let 20. století. Jedná se o práce běžné kvality, typů a materiálů. Poněkud kvalitnější a větší hrobky, z konce 19. a první poloviny 20. století, jsou umístěné kolem ohradní zdi v horní části. Kontinuita pohřbívání na zdejším hřbitově přetrvala i po výměně  obyvatel po roce 1945.

Na hřbitově, na kterém se devastace téměř nepodepsala, se kromě centrálního litinového kříže v mramorovém podstavci, postaveného v roce 1863 Josefem Rottrem, farářem Řádu německých rytířů, dochovalo značné množství náhrobků a hrobek, významných z hlediska historického (osobnosti ovlivňující zásadním způsobem život ve městě a regionu) i uměleckohistorického (znamenitá architektura a kompozice, významný autor).

Nejstarším dochovaným samostatným náhrobkem je pískovcový klasicistní náhrobek Anny Heleny Roesnerové z roku 1789. Na vysokém soklu čtvercového půdorysu, zakončeném dvojitou profilovanou římsou,  je umístěný kámen ve tvaru obelisku. Jednoduchý obelisk zdobí  ze všech čtyř stran navzájem přes hranu propojené vavřínové festony a nápis na čelní stěně: Gestorben / den 10ten 8bris 1789. Vypovídající hodnotu  mají ryté nápisy psacím písmem na obou stranách soklu. Na levém boku je nápis: Hier ruhet die Frau / Anna Helena Roesner / Hämmerverwalterin / von Ludwigstahl / gebohrne Joseph Stattmiller / von Zuckmantel. ²⁾ Na pravém boku je málo čitelný nápis od truchlícího manžela. Jednalo se tedy o jednu z nejvlivnějších a nejvýznamnějších osob regionu, což dokumentuje i umístění náhrobku v jedné ose s centrálním křížem.

Významné místo na hřbitově mají dva kamenné náhrobky, patřící rodinám zakladatelů hřbitova (také vlastnily společnou textilní firmu Rössler & Weiss). Jsou umístěné v kaplích, zapuštěných do ohradní zdi. Hrobky, které jsou opatřeny dvoukřídlými kovanými mřížemi,  jsou obdobou obou vstupních brán a centrální kapličky, využívána dnes k rozjímání a zapalování svíček, ale dříve možná připravena k osazení dalšího náhrobku.

Prvním z nich je náhrobek Johanna Adolfa Weisse a jeho manželky Marie Victorie rozené Sonntagové z roku 1817. Představuje na stupních postavený mramorový sarkofág zdobený akantem a dvěma sepjatými rukama v oválním rámu a nápisem: Dem Andenken . Pod sarkofágem nápis pokračuje: weihen dieses Denkmal die / dankbaren Kinder.³⁾ Na sarkofágu stojí socha anděla, oděného ve splývavém šatu,  s nápisovými deskami v rukou.: u pravé ruky se jménem a daty Johana Adolpha Weisse, u levé ruky se jménem a daty jeho ženy Marie Victorie.

Druhým je náhrobek  Marka Aurelia Rösslera z roku 1817, který představuje na třech stupních umístěný sarkofág s pootevřeným víkem, vysekaným jménem zemřelého a  nápisem: Der einzige Sprosse, die einzig Hoffnung und Freude / seiner Eltern / erward gebohren den 29.Octo,1815 / starb den 6.März 1817.⁴⁾ Na sarkofágu stojí socha  anděla smrti (serafína), nesoucího nahé dítě na levé paži. Vytvořil jej neznámý sasský sochař z Drážďan za 100 dukátů.⁵⁾

V obou případech se jedná o vynikající ukázku  raně empírové figurální sepulkrální plastiky s důrazem na formální tvarovou preciznost klasického sochařství a zároveň velkou míru citové i obsahové výpovědi. Obě sochy mají klasické  proporce, ale liší se od sebe zobrazením pohybu: anděl na náhrobku Weissových je statický, zamyšlený, odevzdaný, anděl M.A.Rösslera, je v pohybu, jakoby dítě odnášel a pravou rukou chránil. Prostotu výpovědi podtrhuje  minimalizace  dekorativních detailů - neprofilované stupně, hladký povrch sarkofágů, zdobených pouze strohým  písmem a jedním výrazným detailem (ruky resp. kytičky), nenápadný oděv, žádné pozadí.

Samostatná stojící plastika životní velikosti a v mimořádné kvalitě se na hřbitově objevuje ještě ve dvou případech.

Na hrobce č. 756 (dnes upravená pro rodinu Tomečkovu) představuje truchlící ženskou postavu s tváří zabořenou do pravé dlaně, kde držení těla a celý postoj ženy ztělesňuje hluboký žal. Všechny výrazové prostředky jsou podčiněny tomuto dojmu – splývavé roucho, zakrývající celou postavu, strohý účes, žádné šperky a ozdoby, postoj odvrácení se  od diváka, od světa. Autorem je sochař Jan L.Urban. Ohrazení hrobky je provedeno kovanou mříží ve stylu secese.

Náhrobek neoznačeného hrobu (č.780) představuje také ženskou postavu. Výraz je však jiný. Vzpřímené držení těla, zdvižená pravá ruka a hlava nasměrovaná k obloze vyjadřují smíření  a pohled do budoucna s nadějí na lepší pokračování života na „druhém“ světě. Výrazové prostředky jsou jednoduché, ale zde nezdobnost, chybějící šperky, jednoduchý šat a účes ukazují na skutečnost, že tato nádherná bytost opouští svět osvobozená od všech majetkových závazků. Kamenná socha neznámého školeného autora⁶⁾ byla vyhotovena ve 2.čtvrtině 20.století.

Typologicky můžeme k nim přiradit žulový náhrobek Anny Auerové rozené Lesterové,  vyhotovený vrbenským sochařem N. Ludwigem v první polovině 19.století. Jedná se o  pětihrannou stélu s reliéfem  smířeného a ochraňujícího anděla smrti pod pěticípou hvězdou. Plochý reliéf je detailně propracovaný, přes tenkou splývavou a silně nařasenou řízu vynikají klasické proporce mladého těla. Skloněná hlava a sklopená křídla představují žal a soucítění, ale jemné gesto zdvižené pravé ruky již mrtvou chrání před světem.

Dvěma reliéfy andílků je zdobená hrobka č. 14, kde jsou pochovaní: okresní školní inspektor Franz Wolf s manželkou Emmou a městský školní inspektor Leo Benzing.  Hrobku vyhotovil v roce 1933 významný slezský sochař a architekt Josef Obeth. Tvůrce mnoha památníků, pomníků a soch včetně portrétů (Prissnitzův památník v Jeseníku, památník J.G.Mendla v Novém Jičíně, socha Marie v kostele sv.Mikuláše v Dolním Údolí, v Opavě - 16 plastik na budově bývalé Obchodní a živnostenské komory  a reliéf se dvěma  plastikami na budově Městské spořitelny, pomník básníka Philo von Walde ve Vratislavi, portrétní busty a reliéfy významných průmyslníků a kulturních činitelů např. Viktora Heegra ze Zlatých Hor, prof.dr.Ernsta Ludwiga z Bruntálu, hudebního skladatele E.S.Engelsberga, hraběte Larische-Mönicha, náhrobní kameny a hrobky, např. velmistra ŘNŘ, rodiny Olbrichové a rodiny Macholdové v Bruntále, vévody Lichnovského v Chuchelné⁷⁾ i památníky 1.světové války např. v Horním Benešově a Ludvíkově). Hrobka dnes již není úplná, chybí výplň střední části (pravděpodobně další plastika). Tato hrobka je již však pojatá architektonicky. Představuje bránu na čtyřech polosloupech, stráženou dvěma andílky po stranách. Nápisová deska z černého mramoru je umístěná do žulového tympanonu ve tvaru stlačeného záklenku s nápisem Gottes Frieden⁸⁾. Psací písmo je doplněné rytými znaky alfa se sovou a omega se střelou po stranách jména. Reliéfy andílků jsou stejně jako celá architektura žulové hrobky pojaty staticky. Hlavním výrazem hrobky je důstojnost až těžkopádnost. Tento dojem zjemňují detaily (písmo, znaky, děti).

Z architektonického pojetí vychází i další hrobky z první poloviny 20.století. Mezi nimi zaujme žulová  hrobka č. 15 (dnes upravená pro rodinu Súkupovu) ve tvaru jednoduché brány z profilovaných sloupů, překladu zdobeného dvěma listy a nízké trojúhelníkové atiky. Střední část je vyplněna mramorovým reliéfem modlícího se anděla.

Pro rodinu Cigánkovu a Ostrejšovu upravená hrobka č. 10, signovaná J.Beierem ze Supíkovic u Jeseníka  s nápisem: Du warst uns alles auf Erden / Deim Tod ist unserer tietzet Schmerz⁹⁾ je pojatá jako prostá monumentální výrazně vertikální architektura, kde hraje úlohu černá barva mramoru i ohrazení prostoru sloupky spojenými řetězy.

Ve zjednodušené až eklektické podobě dvourozměrného chrámu z černého mramoru postavil v roce 1938 kameník Grunner z Krnova hrobku č. 17 rodiny Rudolfa Ulricha. Jednoduché formy, jsou zdobeny jemným zubořezem, bronzovým reliéfem Kristovy hlavy a prostými kovovými prosklenými svítilnami.

Také plodný Josef Förster se Zlatých Hor postavil na vrbenském hřbitově architektonicky pojatou hrobku č. 12 (dnes upravená pro rodinu Niklovu). Vysoký středový oblouk na sloupech nad kruhovým reliéfem hlavy Krista, je z obou stran doplněný deskami a hranolovitými podstavci pod svítilny, které však již chybí. Celý prostor hrobky je ohrazen prostými hranolovitými sloupky, spojenými řetězem z pravoúhlých ok. Monumentálnost a pochmurnost hrobky je zvýrazněná materiálem, kterým je černý mramor.

Jeho otec Adolf je autorem dvou náhrobků stojících v jedné řadě. Prvním z nich je žulový  náhrobek živnostníka a mlynáře Adolfa, Julie a Josefa Feikových z roku 1886 ve tvaru vítězného oblouku s profilovanými sloupy a římsami, završeném trojúhelníkovým štítem, zdobeným vavřínovými listy, umístěným na rozšířeném stupňovitém soklu.  Kromě výrazné drobné profilace všech architektonických detailů je zde dekorativním prvkem i písmo.

Druhým je náhrobek praktického lékaře Franze Adama s manželkou Fanni z roku 1897. Vysoká deska lichoběžníkového tvaru je členěná jemným rostlinným ornamentem zdobenými římsami a  zakončená trojúhelníkovým štítem s akroteriemi. Pod nim je umístěn kruhový bronzový reliéf s realistickým portrétem zemřelého. Je to jediný sochařský portrét zemřelého na celém hřbitově. Zlatem opatřené strohé písmo a ryté ornamenty hrají důležitou dekorativní roli na černém mramoru.

K tomuto typu náhrobků můžeme přiřadit i náhrobek Othmara Kloske (č.488), faráře Německého řádu, autora Kroniky Vrbna z roku 1911.  Náhrobek postavený v roce 1912 vrbenským kameníkem Geierem je zhotovený z bílého mramoru. Představuje vysokou desku, završenou jetelovým křížem, v horní části zdobenou reliéfním zobrazením kalicha s hostií na černém podkladu. Na rozšířeném soklu jsou znaky alfa a omega a časová osa. Všechny detaily včetně rytého písma mají dekorativní a symbolický charakter.

Samostatnou kapitolu uměleckou i historickou tvoří hrobky bohatě rozvětvené podnikatelské průmyslnické rodiny Grohmannů. Jejich aktivity se začaly odvíjet v roce 1812 s příchodem Josefa Grohmanna ze severočeského pohraničí do Vrbna, který si vzal za manželku Amálii Rosslerovou, dceru jednoho z vlastníků železáren. Vybudoval zde továrnu na nitě, kterou po něm převzal nejstarší syn Quido. Tento se stal také majitelem továrny na kovové zboží a byl starostou města v letech 1861-7. Jeho manželka Emma zřídila ve městě první mateřskou školu. Pro mladší potomky Josef Grohmann zřídil další továrny: pro Eduarda - přádelnu lnu; pro Adolfa – továrnu na kovové zboží. Nejvíce proslavil rodové jméno Emil Grohmann, který byl dlouholetým starostou města Vrbna, zasedal ve slezském zemském sněmu a kromě podnikání v průmyslu se věnoval i svému velkostatku v Mnichově. Zasadil se také o rozšíření hřbitova, otevření nemocnice  a dalších charitativních ústavů ve městě. Jeho synové Fritz a Kuno vlastnili továrny ve Vrbně, Pochni, Markvarticích a v maďarském Temešváru a Rákospalotě. O jejich věhlasu svědčí například i skutečnost, že vlastní domy pro ně projektoval architekt Josef Hoffmann.¹⁰⁾

Nejstarší z hrobů je areál hrobky Josefa Grohmanna z 2.poloviny 19.století, kde jsou kromě něj pochovaní: jeho manželka Amalie, rozená Rösslerová, jejich synové Quido s manželkou Emmou rozenou Wagnerovou a Josef, dcera Wilhelmína a také vnučka Judita a vnuk Viktor. Je pojednán symetricky v historizujících formách. Střed téměř čtvercového prostoru, ohrazeného bohatě tvarovanou kovanou mříží, vytvořenou Adolfem Scmackem z Opavy, tvoří jednoduchý žulový poklop nad vstupem do hrobky. Centrální náhrobek deskovitého tvaru se skosenými rohy, zdobený okrouhlými pilastry a motivem gotické klenby a křížem patří Josefu Grohmannovi, signovaný je značkou zlatohorského Alberta Förstra. Po jeho stranách stojí dva stejné vysoké náhrobky, představující elegantní kanelovaný kužel, završený oktogonem zdobeným maurskými oblouky a završený křížem, na krychlovém podstavci se jménem zemřelého – patří Amálii a Quidovi s Emmou. Ostatní náhrobky umístěné před nimi mají tvar pravoúhlé nápisové desky.

Z opačné strany je umístěný areál hrobky Emila Grohmanna z roku 1905. Jsou zde pochovaní: manželka Ilse, dcera Emmy, provdaná za profesora bruntálského reálního gymnázia Felixe Bibuse, synové Erich a Kuno. Vytvořil jej opět Albert Förster ze Zlatých Hor. Centrální rozevřený trojdílný náhrobek s mohutným křížem je vyhotovený z černého mramoru. Ryté ornamenty jsou secesní. Svítidla i kované zábradlí také od Adolfa Schmacka z Opavy, vymezující areál jsou však pojednány eklekticky v historizujícím slohu. Oproti tomu dvě ovální nádoby na květiny mají zjednodušený funkcionalistický charakter. Kromě centrálního náhrobku je v areálu umístěný prostý dřevěný kříž s plechovou tabulkou ve tvaru srdce s nápisem, že se jedná o hrob kandidáta na kadeta Ericha Grohmanna, který padl v 1.světové válce. Malá deska s reliéfem srdce, převázaného stuhou, patří Kuno Grohmannovi.

Poslední hrobka (č. 757) rodiny Hugo Grohmanna, který byl v letech 1905-9 také starostou města Vrbna a věnoval mnoho úsilí péči o farní kostel archanděla Michaela, z roku 1930 není tak pompézní jako předchozí. Umírněné vertikalizované jednoduché tvary bloků černého mramoru jsou zdobené jednoduchým rytým pozlaceným ornamentem a kruhovým bronzovým reliéfem s hlavou Krista. Dva hranolové podstavce pod svítilny po stranách jsou propojeny s náhrobkem zešikmenými deskami. Náhrobek působí monumentálně.

Při výčtu různých náhrobků, které mají většinou charakter ornamentálně opracované vertikální kamenné desky (jako náhrobek stavitele Josefa Nietsche, rodiny Adalberta Kühnla, rodiny Heinricha Langra,…) nelze opomenout asi desítku litinových křížů, vyrobených v železárnách v Ludvíkově a Železné v 19.století. Bohatství motivů a tvarů svědčí o pozornosti, kterou věnovaly tomuto odvětví hutnické výroby. Kromě tradičného motivu - postavy Ukřižovaného, umístěné v horní části kříže nad okrouhlým nebo oválným plechovým štítkem se jménem zesnulého, tu ve spodní části nacházíme litou postavu Madony, sv.Jiří, sv.Floriána, sv.Šebestiána nebo prostě anděla – strážce. Bohatostí vyniká i tvarosloví, kde při výrobě byly použity slohové prvky různých stylů, zejména gotiky a klasicismu. Při výzdobě se bohatě uplatnily rostlinné (květinové i listové), ale i geometrické ornamenty; festony, věnce, girlandy, oblouky a sloupy a to nejen v tzv.navěšeném dekoru, ale i v samotném prolamovaní těla kříže.

Na hřbitově se nachází i prostý památník obětem 1.světové války, představující kamennou mohylu završenou kamenným křížem, v přední části opatřenou mramorovou deskou se 17 jmény padlých v letech 1914 – 1918. Autorem památníku je podle kovového štítku  místní firma A.Franke a synové.

V čem tkví hodnota hřbitova ve Vrbně pod Pradědem?

Jako jeden z mála hřbitovů v okrese Bruntál se dochoval v podobě, jak se vyvíjel od počátku 19.století až do současnosti.

I když mnohá hrobová místa byla nahrazena novými hroby, zachovaly se v něm téměř všechny typy náhrobků, jaké se obecně realizovaly v 19. a ve 20.století: prosté dřevěné i bohatě zdobené litinové kříže, kamenné náhrobky i celé hrobky s kovaným nebo kamenným oplocením. Pokud se týká autorství, začínají ke konci 19. století z anonymity vystupovat řemeslníci a umělci, kteří náhrobky zhotovovali. Nejvíce prací se dochovalo od firmy A. Franke Söhne z Vrbna, kteří navázali na počátku 20.století na tvorbu svého otce. Nejstarší známí autor, tvořící v osmdesátých letech 19.století byl Albert Föster ze Zlatých Hor. Další signované nebo popsané náhrobky pochází  z období první republiky a jsou zastoupeny jmény: Gruner z Krnova, F. Lichtblau a Beier ze Supíkovic, Geler z Vrbna, Siegl z Vrbna, J. Palous, J. Urban, Bittmann,  Th. Gröger z Velkých Kunětica dokonce i Josef Obeth.

Dochovalo se zde i několik velmi kvalitních kovářských prací – ohradní mříže, kandelábry, lucerny, kování na deskách ,… Známe však pouze jedinou firmu a to Adolfa Schmacka z Opavy, která realizovala ohradní mříže kolem obou velkých hrobek Grohmannů a kolem neznámého hrobu pod hrobem doktora F. Adama.

Zachoval se půdorys hřbitova, jeho kompozice, využití jednotlivých částí i samotná silueta.

Jsou zde pochovaní významní i zcela obyčejní občané města, a právě díky tomu tento hřbitov zachovávající paměť o městě a místě, se stává neoddělitelnou součástí kultury a historie města i celého regionu.

Celý areál hřbitova je zapsaný ve Státním seznamu nemovitých kulturních památek ČR.

Plánek hřbitova

Text: Ľubica Mezerová a Michaela Pflegrová a foto Ing. Zdeněk Žilka (2002)

Poznámka:

Čísla hrobů jsou uvedena u těch, které má v evidenci správa hrobových míst, jež je od 1.1.2017 Město Vrbno pod Pradědem, která sídlí na adrese ul. Hřbitovní 655 (dříve správu vedly Technické služby města Vrbna pod Pradědem). Autorky vycházely  z aktuálního plánu hřbitova.

Obrazové přílohy vyhotovily autorky článku, za technické pomoci Ing. Zdeňka Žilky v létě 2002.

Použitá literatura:

Gottwald, A.: Würbenthal. 1975.

Hosák,L.: Historický místopis země Moravskoslezské. Brno 1938.

Kloske,O.: Chronik von Würbenthal, W., 1911.

kolektiv autorů, Československo, průvodce.Olympia Praha, 1982.

kolektiv autorů, Slezsko, Slezská grafia Opava 1992.

Mezerová,Ľ.a kolektiv: Státní seznam nemovitých kulturních památek okresu Bruntál, OkÚ Bruntál, PÚ Ostrava, 2000 .

Pleva,J.: Vrbno pod Pradědem je naše rodné město. Vrbno pod Pradědem 1966.

Vybíral,J: Podhorská architektura Josefa Hoffmanna. In: Umění, 6, XLVII, 1999  str.494 –510.

Weiser,E: Josef Obeth akademische Bildhauer und Architekt gestorben. In:Freudenthaler Ländchen, říjen 1961.